Ostatní tvorba – povídky

Zachmuřeně kráčel centrem města a s nelibostí si pomalu uvědomoval, že vlastně neví, proč tak spěchá. Ale ano, ví to moc dobře, sakra. Nemohl šéfa odmítnout… Koneckonců, proč by to taky dělal? Tu práci potřebuje. Musí pohnout… Petr Novák znovu shlédnul na displej mobilu a nervózně zalistoval v kontaktech. Inženýr Stránský, firma Manureal… tady… Stisknul zelené tlačítko a vyčkával na hovor, musí se realitnímu agentovi omluvit za pozdní příchod… snad pochopí, že průjezd aut je centrem zakázaný a ulice dnes zvlášť zasekané. Pěšky by tam měl být teoreticky rychleji…
Letní jarmark, no jistě… Petr koutkem oka zaregistroval několik stánků. Mírně mu zacukaly koutky a nos a jazyk s touhou zachytily vůni bramborových placek a párků na táckách. Jako obvykle se to tu proměnilo v lákadlo na turisty a jejich peněženky… a jako obvykle neměl čas, aby se zastavil a ochutnal něco z domácí kuchyně. Krucinál. Stránský to nebere… beztak je už skoro tam. Ještě obejde jeden blok domů a bude u Manurealu.
„Kupte si růže, krásné růže z domácí zahrady, s láskou vypěstované, ošetřované a natrhané! Jejich cena vás příjemně překvapí. Kupte si růže, udělejte radost svým blízkým nebo sobě!“
Petr se za tím zavoláním prostě musel otočit. Zaznělo dost hlasitě, otočily se tak i další hlavy kolemjdoucích. Spatřily nato rozzářený úsměv mladé ženy, jež stála u svého stolku posetého kyticemi růží mnoha barev. Malou pokladničku, již skrývala pod stolem, však… Petr přimhouřil oči. Sakra. Ještě jednou se takhle otočí a podá někomu růži… a pokladnička bude pryč. Bláznivá holka. Copak si neuvědomuje, že se tu potuluje spousta chmatáků?
„Dobrý den, jednu růži si od vás koupím,“ usmál se Petr během třech kroků zpět k dívce. „Ale slibte mi, že si tu pokladničku uložíte na bezpečnější místo,“ zvážněl vzápětí s pokynem dolů.
„Dobrý den. Na bezpečnější místo?“ Dívka vypadala náhle zmateně.
Její černé oči, jež do této chvíle jiskřily smíchem, jako kdyby náhle vpily bouřkový mrak a strach z pohromy.
„Proboha.“
Shlédla pod sebe a rychle vzala kasu do náruči.
„Máte pravdu. To by….“
Náhle jako by ztratila řeč. Mlčky podala Petrovi jednu z růží a skříňku s penězi odemkla.
„No? Kolik ta růže stojí? Nevidím tu cenovku,“ rozhlédnul se Petr po stolku s květinami. „Proč tu nemáte napsanou cenu?“ upřel na dívku nechápavý pohled.
„Máte pravdu. Stojí padesát korun,“ řekla dívka tiše se sklopeným zrakem. „Zabalím vám ji.“
„Ne, to není potřeba,“ vložil Petr minci do dívčiny dlaně. „Ale příště pokladnu neotevírejte dřív, než dostanete peníze. Hergot, určitě vám zaplatili za celodenní práci… ani vám nedali židli,“ zadíval se Petr za dívku, „ani přístřešek. Ale o prodeji vám neřekli nic.“
Pomalu vytáhnul z kapsy sluneční brýle a nasadil si je, slunce už svítilo a hřálo plně.
„Nejsou z vaší soukromé zahrady, předpokládám,“ všimnul si Petr emblému na ubrusu stolu, znak svědčil o vyhlášeném zahradnictví za metropolí. „Ale cenu mají vážně slušnou,“ kývnul s úsměvem.
„Ano, pan Zderaz a jeho rodina jsou nesmírně pracovití a snaží se, aby si jejich květiny mohl dovolit každý,“ usmála se dívka. „Pracuju pro ně už rok, ale je pravda, že stolek a židli si musím zajistit sama. A dnes jsem nějak…“ skousla si dolní ret rozpaky.
Připadala si náhle hrozně, zvlášť před tak hezkým mužem jako tímto. Neschopně. Ráno jí nebylo dobře, a tak si ještě přispala, jenže sotva otevřela oči, už meškala. Hodila do sebe plátek chlebu s napůl rozmazaným trojúhelníčkem sýru, na sebe lehké šaty, popadla stolek a už pádila pro pojízdný chladicí vozík s růžemi. Paní Zderazová nad jejím rozcuchaným zjevem naštěstí jen protočila panenky a odškrtla si její směnu. Peníze včetně procent z prodejů však dostane až na konci měsíce za všechny uplynulé tržní dny, taková jsou pravidla.
Jitku Královou zaměstnali Zderazovi krátce po maturitě, poskytli jí dokonce malou místnost k bydlení už její první pracovní den. Dívčini rodiče žili na druhém konci velkoměsta… vlastně se jim jejím odchodem a snížením nákladů ulevilo, aspoň tak to Jitka vnímala od začátku. V zahradnictví ani v jejím novém zázemí ji nikdy nenavštívili, zavolali jí jen na narozeniny a svátky. Už dávno kvůli tomu přestala plakat, dávno už se smířila s jejich lhostejností. Dveře máš u nás vždy otevřené, vždyť to víš, ale taky víš, že máme neustálé výdaje a jsme věčně pryč… Ano, máma s tátou se bez cigaret a cestování neobejdou. Jitka si znovu povzdechla, když na ně pomyslela. U Zderazových se měla dobře, ale rodinu jí plně nahradit nemohli, sami měli dětí pět. Ač na Vánoce u nich nikdy nezapomene… už jen proto, že jí od Nového roku přidali.
„Jak sem jezdíte? Vlakem a metrem?“ vyzvídal Petr, Jitka mlčky přikývla. „S tímhle vozíkem? Páni,“ zavrtěl hlavou, uvolnil však místo zákaznici, jež přistoupila.
„Vás tu vždy vidím ráda, slečno,“ usmála se starší žena. „Jste tak milá a váš smích je nakažlivý. Díky vám mám hned hezčí den… šťastnější, víte,“ mrkla vesele na Jitku a vytáhla modrou bankovku. „Tady máte. Chci těchhle plnou náruč… ne, těchhle, ty jsou hezčí. No, vlastně dvacet si jich vezmu,“ zasvítily ženě oči, Jitčiny se překvapením rozevřely. „Dceři bude dvacet let, tak…“
Potěšeně si vložila zabalenou kytici do velké síťové tašky a odkráčela, Petr se pomalu vzdaloval s ní…
Měl jsem se aspoň rozloučit, pomyslel si rozmrzele, jeho další myšlenky však přerušilo vibrování mobilního telefonu.
„Ano, pane Stránský, už jsem u vás, promiňte mi to zpoždění, ale…“
Petr se ocitl u zvonků Manurealu a záhy vstoupil do budovy. Čeká ho nepříjemné jednání…

Znechuceně kráčel touž cestou zpět do firmy. Zatracená ruina u hřbitova… Majitel o ni nemá zájem, chce si ponechat jen pozemek za zdí, kde stojí kostel se hroby okolo. Jenže Manurealu se do nové investice nechce, a přitom je tu požadavek obce na novou veterinární nemocnici. Vezmi ďas, že u hřbitova… Ostatní návrhy jako školka, škola, hotel, kino, fakultní nemocnice nebo obchodní centrum obec zamítla, a Petr se jejím představitelům nedivil. Už jen pro ponurost místa. Kolem tamějších cest tráva vzrůstala, jak se jí líbilo, a vysoké stromy lemující hřbitov, kostel a ruinu-bývalou faru, vrhaly stíny až příliš velké. Ani tentokrát se mu nepovedlo Stránského přesvědčit zcela. I když za úspěch může považovat, že vstal z polstrovaného křesla, rozložil si plánek pozemku a mlčky jej studoval asi deset minut, nato zavolal správě hřbitova. Poslyšte, náhrobní desky, které v ruině skladujete, v případě kladného rozhodnutí Manurealu vyklidíte v termínu… Petr zatím upíjel vodu z broušené sklenice a potil se horkem, otevřeným oknům navzdory…
Krucinál, co se tu stalo? Došel teď na náměstí, kde někteří trhovci letního jarmarku už své zboží a stánky balili a měli se k odjezdu, nyní však spíš postávali a sledovali žlutý vůz záchranky a ošetřovatele sklánějící se nad… Do prdele. Petr si všimnul velkého emblému na širokém ubrusu a růží, jež některé ještě čekaly na stolku… Ale spousta květin už ležela na zemi. U záchranky postávali i dva policisté, z nichž jeden se teď shýbnul a začal květy sbírat a ukládat do chladicí přepravky. Petr natáhnul krok. Bylo mu sice jasné, že blíž ho nikdo nepustí, ale musel se přesvědčit. Druhý strážce zákona právě telefonoval a jeho slova představovala nepříjemnou jistotu.
„Promiňte, ale co se jí stalo?“ oslovil klečícího policistu Petr, muž s trpkou grimasou vstal.
„To vám pochopitelně říct nemůžeme, pane, i když, jak slyším, víte, že se jednalo o ženu. Zřejmě jste se znali? Nebojte se, žije,“ usmál se Petrovu vyděšenému výrazu. „Jen se jí udělalo nevolno, ale o její zdravotní stav se již postarali,“ kývnul za sebe na sanitu.
„Jo… a kam ji odvezou? Hm… jo, já vím, že mi to neřeknete, ale…“
„Jste příbuzný? Ne,“ povzdechnul si policista a zavřel již naplněnou chladicí přepravku. „Zavolali jsme do toho zahradnictví, někdo by si měl pro ty růže přijet,“ shlédnul na box Zderazových. „K nám na stanici.“
„Takže… někdo přijede a vyzvedne si to… tohle… Nevíte, kdy asi tak?“
Petr si uvědomoval, že koktá, náhle se cítil jako blbec. Jako někdo, kdo tu nemá co pohledávat a otravuje. Místo toho by se měl vrátit do práce a soustředit se na to, za co ho platí. Policista jeho další dotazy ignoroval a se zavrtěním hlavou a zdviženou dlaní se přesunul ke kolegovi u sanity, Petra však sledovat nepřestával. Zderaz, jeho číslo je přece tady na tom ubrusu… Petr si otevřel aplikaci volání. Druhé číslo, které zvolil, patřilo pevné lince jeho šéfa.

Jitka se pomalu probrala a usmála se do světla místnosti. Kolem to jemně pípalo a bzučelo, asi jako na letní louce za statkem Zderazových, na níž po směně tak ráda lehávala. Letní večery jsou teplé a světlo je do dlouho. Voní to tam… tady však cítí jen slabou dezinfekci. Ale bylo jí příjemně jako doma. Doma. Tak si zvykla nazývat pobyt u svých zaměstnavatelů, a nemrzela ji ani práce v brzkých ranních hodinách či přesčasy. Zaplaceno dostala dost, jen… Bude muset šetřit ještě několik let, než se zmůže na vlastní květinářství… Cvaknutí dveří ani nezaznamenala. Čekala, že se tu každou chvíli někdo objeví, vždyť je v nemocnici. Uvědomovala si od první chvíle, co se stalo tam na náměstí a kde a proč je teď. Musí se jen zeptat sestřičky na box s růžemi a…
„Nelekněte se, ale když už jsem měl to štěstí, že mě za vámi pustili, tak odtud neodejdu. Ani jsem se s vámi na tom náměstí pořádně nerozloučil.“
Dívala se do usmívající se tváře mladého muže, který si u ní dnes koupil růži… a který měl několik nepříjemných poznámek. Mírně se zamračila. Kdo to vlastně je? Proč ho sem pustili?
„Čekala…“ navlhčila si suché rty. „Čekala jsem pana Zderaze, ale vás si… pamatuju,“ usmála se mírně. „Kde je pan Zderaz a co moje růže?“
Petr našpulil ústa. Krucinál. Jak jí to má říct? Zakoupenou růži, kterou dosud držel, nyní vložil do vázy, jež stála na Jitčině stolku. To jí sem ten kretén Zderaz nemohl dát ani kopretinu od cesty? Už do telefonu byl na Petra nepříjemný, ale nakonec mu prozradil, kam Jitku odvezli. Dokonce se tu před chvílí setkali. Zderaz však položil Jitčinu lékaři jen několik základních otázek… Petrovi, jenž stál asi o pět metrů dál, bylo jasné, že majitele zahradnictví zajímá jen škoda na popadaných růžích a na jak dlouho dostane jeho zaměstnankyně neschopenku. Po tu dobu bude muset pochopitelně najmout brigádníka, a ten ho bude stát vícenáklady… Petr měl chuť Zderazovi jednu vrazit, vždyť se ani neobtěžoval jít se na Jitku, byť ještě spící, aspoň na pár sekund podívat!
„Takže tak,“ dokončil s povzdechem, ač se snažil detaily vynechat. „Já si vzal pro zbytek dne dovolenou, beztak bych se už nesoustředil,“ přejel si dlaní unaveně po tváři. „A jsem rád. Když vidím, jak se na vás všichni vykašlali,“ zakřenil se se zavrtěním hlavou. „Neznám vás, ale…“
„Jste hodný,“ řekla Jitka tiše s úsměvem. „Vůbec jsem tu nečekala někoho jako… no, nestává se denně, že by zákazníka zajímala jeho prodavačka,“ zasmála se nato. „Ale nedivím se, že na mě pan Zderaz neměl čas, on není tak srdečný jako…“ vzpomněla si na jeho manželku.
„Kdy vás pustí?“ zamračil se Petr. „Totiž… vyzvedne vás někdo nebo to zvládnete sama?“

„Tyhle stromy plánuje pan Zderaz pokácet a vysadit nové,“ kývla Jitka z okénka auta. „Už dávno se to mělo udělat, ale dosud mu pozemek nepatřil.“
Petr si uvědomoval lehkou nervozitu, po dlouhé době veze v autě ženu, která mu navíc nemluví do řízení. Pánové, záviděli byste mi tu parádu, ušklíbnul se pro sebe, z vyprávění kolegů si dovedl představit své. A on veze dokonce velmi krásnou mladou ženu, jen… momentálně může zapomenout na všechny představy, které se mu prohnaly hlavou. Sice příčinu jejího kolapsu nevyzvídal, ale bylo mu jasné, že Jitka je ještě slabá na cokoli, co ho napadá… Navíc to není jeho holka, proboha! Ještě se jí na to nezeptal a sama o nikom nemluvila, ale… Kdyby někoho měla, zavolala by jemu a vyzvednul by ji z nemocnice on, ne Petr. Ale o kom a čem mluvili… Vlastně si ani nepamatoval, kdy naposled mu bylo s někým tak dobře. Kdy hovor plynul, jako by se znali léta, ne jen dohromady hodinu.
Lékař Jitku s podvečerem propustil, napsal jí neschopenku na dva týdny a nařídil přísný domácí klid. Nyní ji Petr vezl domů ke Zderazovým večerní krajinou, jež se ještě skvěla neochotně zapadajícím sluncem a prodlužujícími se stíny. Za metropolí záhy najel na okresní silnici, jejíž první poutač oznamoval brzký příjezd k Zahradnictví Zderazovi, a za minutu se ocitli před dlouhou alejí se starými stromy bez listí.
„A tady všude prý potáhne plot kolem záhonů s růžemi. Vidíte? Tyhle jsou zanedbané. Úplně vysušené,“ ozvala se Jitka smutně s pokynutím za obě krajnice cesty, kdysi se to tu prý květy jen červenalo.
Petr zaraženě přikývnul, myšlenky náhle u vlastní práce. Kruci, vždyť jestli projedou touhle alejí, dostanou se až ke kostelu a zchátralé faře! Přimhouřil oči. Ano, tamhle v dálce, ta alej je dlouhá jako tejden, už vidí vzrostlé stromy kolem církevní budovy a les. Kruci, ještě by stihnul spojit příjemné s užitečným a zajet podívat se na místo osobně, zatím viděl jen fotky. Věděl, že ho to určitě čeká. Jednání s farníkem a prověření, jak to s ruinou a skladištěm v ní skutečně vypadá. Se stavební firmou o termínech oprav, se zahradníky o kultivaci kolem…
„Ten hřbitov je docela hezký, byla jsem se tam projít,“ ozvala se Jitka, jako kdyby četla Petrovy myšlenky. „Leží tam část rodiny Zderazovy, loni v listopadu jsem tam donesla kytici růží. I mně by se líbilo, kdyby mi takhle jednou někdo přinesl čerstvé,“ řekla lehce.
V Petrovi se však v tu chvíli něco zlomilo.
„Co… co blázníte?“
Rychle sešlápnul brzdu a zajel ke krajnici, Jitčin úlek neřešil. Prudce otočil volantem do protisměru a za kontroly zrcátek, nikde nikdo, vyrazil zpět k metropoli. Úlevou vydechnul až s pohledem na blížící se nájezd na dálnici, za níž se v dáli rýsovala první pražská zástavba.
„Měl jste mě odvézt domů! Kam jedeme?“ třeštila Jitka na Petra oči. „Slíbila jsem paní Zderazové, že přijedu včas…“
„Je to snad vaše matka?“ obrátil se Petr k Jitce nevrle. „Možná ji máte ráda, ale jí jste, myslím, promiňte mi to, u zadku. Zavolala vám snad do nemocnice? Ne,“ mluvil tvrdě, oči upřené na dálnici. „Zderaz se ani neobtěžoval strčit k vám nos. Někdo z dětí Zderazových? Hovno,“ ulevil si, koutkem pravého oka však již dobře vnímal změnu Jitčina výrazu.
Seděla teď zcela tiše a hleděla před sebe, v očích slzy. Projeli označením hlavního města a Petr stočil vůz do první zastavěné čtvrti. Bylo to první místo, které jej napadlo, sem jezdil po práci pravidelně. Když nepočítá poslední půlrok, kdy by počet odpolední, večerů a nocí s Květou spočítal na prstech obou rukou. Ušklíbnul se a shlédnul na hodinky. Jak by se asi tvářila, kdyby si všimla Jitky v jeho autě? Projížděli teď frekventovanou ulicí, na jejímž konci stálo velké obchodní centrum.
„Ještě jste mi neodpověděl,“ ozvala se Jitka tiše. „Kam jedeme?“ rozhlédla se. „Tady to neznám. Vlastně… jezdím kolem metrem, ale…“
Petrovo auto zatočilo na poslední volné místo na parkovišti a motor zhasnul, muž za volantem si opřel hlavu do sedadla.
„Odpusťte mi to, ale při představě, že vás odvezu do blízkosti kostelu a hřbitovu, jsem nemohl jinak,“ otočil se Petr konečně na Jitku a usmál se. „Zvlášť když vás sotva propustili z nemocnice. Navíc jak jsem vám vyprávěl o té faře… Jo, je to tahle ruina fary a tenhle pozemek,“ přikývnul s úsměškem Jitčinu hlesu a udivenému výrazu. „Mám pocit, že tam straší. A to jsem tam ještě ani nebyl osobně. Takže,“ nadechnul se, „jestli se mám po práci nějak odreagovat, chci na všechny kostely, hřbitovy, fary… nemocnice a… smrt zapomenout. Zvu vás do kina,“ pokynul hlavou k obchodnímu centru. „Vsadím se, že tam moc nechodíte. Pletu se?“

Děj filmu plynul přesně tak, jak si představoval… upřímně řečeno, nevnímal ho. Jen ženu po svém boku v přítmí sálu. Sledovala upřeně rozměrnou obrazovku, klouby pěstí téměř bílé, jak svírala polstrovanou područku křesla. Petr zaplatil dva lístky za jakýsi thriller, na němž už určitě byl s Květou… před nějakou dobou… Zavřel oči a pobaveně pro sebe zavrtěl hlavou. Kdy spolu byli někde a dobře se bavili? Musí to s ní ukončit, tohle nemá cenu…
Jitka náhle vyjekla a skoro nadskočila. Obrazovka nabídla zásadní dramatickou scénu, vylekal se i Petr…
„Když jsem to viděl poprvý, taky jsem se vyděsil,“ uchechtl se cestou zpět do předsálí, přivřel přitom oči. „Jinak v pohodě?“ otočil se na Jitku s úsměvem.
„Byl to fakt skvělej film,“ kývla nadšeně, oči rovněž přivřené před světly a neonovými poutači kolem pokladny. „Už dlouho jsem si říkala, že se na něj musím zajet podívat, ale…“
Petr zdvihnul paži a ovinul ji jemně kolem Jitčina těla, jako kdyby to bylo úplně samozřejmé… Neuhnula, jen se usmála. Ten úsměv se Petrovi tolik líbil…
„Hm… snad se ještě neklepeš?“ stáhnul v tom okamžiku ruku. „Chtěl jsem se jen přesvědčit,“ mrknul na Jitku.
Ani se nepozastavil nad svým přechodem k tykání, zřejmě ani ona. Začervenala se, toho si všimnul i přes umělé osvětlení kolem. Hergot, tenhle večer nemůže skončit jinak… jo, musí skončit jinak. U ní doma. Vysadím ji u Zderazů a odjedu. Petr se zamračil, zároveň mu zakručelo v břiše. Já idiot… Vzal Jitku za ruku a odtáhnul ji směrem, který k parkovišti rozhodně nevedl.

„Bylo to vážně fantastické jídlo, jen mě mrzí, že jsem to nemohla sníst, bylo toho vážně moc,“ vzdychla Jitka blaženě cestou na parkoviště.
Petr ji vzal do čínské restaurace, jež se nacházela u kina hned vedle pokladen. Sám měl hlad a uvědomil si, že od odjezdu z nemocnice neměli ani jeden pořádné jídlo. Nebyl do jediný důvod. Najednou se mu příčilo vědomí, že se jejich cesty musí dnes večer rozdělit. Když mu sympatická malá černovlasá číšnice přinesla účtenku, mrknul nenápadně na hodinky. Půl desáté. Ušklíbnul se. Ani jeden zmeškaný hovor od Zderazových, to by mu Jitka řekla. Je jim u prdele. Totálně. Dobře udělal, že to otočil zpět do Prahy a dopřál téhle kouzelné bytosti večer, který by si jinak sama nedovolila.
„Netrap se tím, i já měl co dělat, tihle na talíři fakt nešetří,“ zasmál se v připomínce své porce kungpao. „Hlavní je, že ti chutnalo. I mně. Spíš mi řekni, jestli sis dnešní večer užila,“ stisknul jí lehce dlaň. „Užila, předpokládám,“ kývnul spokojeně, neboť spatřil Jitčin výraz, k němuž opět přidala červeň.
Otevřel dívce dveře vozu a sám usednul za volant. Venku už panovala lehká letní tma, ale na místní ulici to zářilo jako ve dne. Tolik neonů a světel okolních domů a vozidel… Změnilo se to až s výjezdem z města, kdy Petr najel na dálnici směr Jitčin domov. Temnota a ticho mu náhle připomněly konec jejich dnešního dobrodružství… Petr sevřel rty. Z nějakého důvodu ho opanoval nepříjemný pocit, že dnes je to poprvé a naposled. Proč, krucinál? Jitka mlčela, a tak se snažil přijít na důvod. Co ho žere? Určitě to souvisí s tou zatracenou ruinou u kostela. Smrt. Nemoc a beznaděj. Kurva, neměl by takhle přemýšlet. Dnes je dnes, ale zítra je zítra. Jakmile mu to čas dovolí, rozejde se s Květou, napíše si dovolenku a vezme Jitku někam na výlet. I ona má přece nárok na dovolenou. Tedy jakmile jí skončí neschopenka… Otočil se doprava. Jitka vypadala, že spí, hlava se jí v opěrce sedadla lehce kymácela… Zřejmě ji unavilo vše, co dnes prožila. Petr se zamračil. Pochopitelně. Je vůl. Neměl ji tahat zpět do Prahy. Měla by odpočívat, vždyť má slabé srdce nebo co, jak pochopil z toho, co prozradila. Sakra, proč se stará? Proč?
Vždyť s ní strávil půlku dne, a tak je logické, že už mu na ní začalo záležet…
Tok jeho myšlenek utnulo až náhlé poznání, že jsou v cíli. Rozmrzele, ale zároveň s jistou úlevou našpulil rty a prohlédnul si obrysy statku. Zderazovi ještě svítili, nyní se dokonce otevřely dveře, z nichž vyšla starší žena.
„Paní… Zdérázová,“ protáhla Jitka v zívnutí, zřejmě ji probralo zastavení vozu a hlasy zvenčí.
Petr vystoupil a otevřel dveře i jí, přitom paní Zderazovou pozdravil, aniž na ni pohlédnul.
„Jitko, měli jsme o tebe obavy, ale říkali jsme si, že si tě ještě nechali v nemocnici,“ promluvila paní tiše, Jitka se usmála.
„Napsala jsem vám, že mě už propustili a jsem tady s Petrem, ale… Když jste mi neodpověděla, tak jsem si řekla, že…“
„Měli jsme se skvěle, paní Zderazová, dal jsem na Jitku pozor,“ ozval se Petr kyselým tónem, „protože někdo na ni musel dát pozor. Nechtěl jsem ji nechat vrátit se domů emhádéčkem,“ dodal tiše, ale kousavě.
Dveře spolujezdce auta zavřel hlučněji, než měl v úmyslu, paní Zderazová se zamračila.
„Manžel by pro ni pochopitelně přijel, kdyby se mu ozvala, pane… Petře,“ pronesla opatrně.
„Jo. O tom bych se s vámi tady a teď, navíc před Jitkou, nerad hádal. Ty mi raději slib, že na sebe dáš pozor, zůstaneš v posteli a vypneš si budík,“ pohlédnul na dívku, jež na něj nyní hleděla kapku vyděšeně. „Ne aby tě napadlo jít do práce. Vy na to dohlédnete,“ ukázal Petr prstem na majitelku zahradnictví, jež se v tu chvíli nezmohla na slovo, jen kývnutí. Nato ukročila zpět a s tichým pozdravem rozloučení zmizela v otevřených dveřích, kde se rozlévalo světlo z chodby obytného domu. Petr zapátral pohledem stranou, spatřil tak dřevěné schody vedoucí do jakýchsi horních místností, ve třech ze čtyř se svítilo. Podle Jitčina vyprávění odhadnul, že v těchto pavlačových pokojích bydlí zdejší zaměstnanci. Zamračil se. Měla by přijít studená fronta. Tohle bydlení vypadá sice solidně, ale… Mrak na jeho tváři vystřídal mírný úsměv. Snad ho brzy pozve dovnitř, aby se přesvědčil… Pohlédnul na Jitku, jež tu dosud tiše stála, a dlaní lehce pohladil její paži.
„Promiň, jen…“
„Byl jsi na ni hrubý, Petře,“ řekla s polknutím, „to jsi neměl. Dobrou noc,“ sklopila hlavu s úmyslem otočit se a odejít.
„Počkej, do háje,“ povzdechnul si a přivinul dívku k sobě. „Prostě nedokážu pochopit, proč jim nestojíš za zájem. Děláš pro ně, platí tě, jo, díky nim tu můžeš bydlet, ale vsadím se, že to není zadarmo…“
Držel ji v objetí, ale hleděl kamsi mimo, Jitka se však nevzpírala. Petrovo mechanické hlazení přešlo v něžný dotyk na její tvář… Náhle s nejistým úsměvem odstoupil, pohled opět kamsi mimo.
„Hele… tohle… byl vážně zvláštní den. Vykašlal jsem se na práci a šel do nemocnice za holkou, kterou jsem vůbec neznal. Pak jsem s ní strávil zbytek dne… a vůbec, ani na vteřinu toho nelituju. Protože mi na ní záleží. Je to…“ Zavrtěl hlavou. „Jenže musím ukončit jeden vztah, abych mohl začít nový,“ dokončil s povzdechem a konečně pohlédnul do Jitčiných očí. „Rozumíš?“ Zaraženě kývla. „Přijedu za tebou, jakmile mi to pracovní povinnosti dovolí…“
Přesto neodolal. Když se usmála, sklonil se a velice zlehka ji políbil na rty. Musel to udělat a pospíšit si, aby na nich nesetrval. Ještě ne. Tohle neuspěchá.

„Jak jsi daleko s Manurealem, Petře?“
Šéf se tu objevil jako duch a neomaleně usednul na kraj stolu. Znal však svého podřízeného několik let, chodili spolu i do stejné střední školy, mohl si proto k němu dovolit, co by u jiného nešlo. Petr to neřešil. Otočil se nyní od monitoru a spokojeně zaklapnul desky s dokumentací.
„Přišel jsi včas, Tome,“ rozzářil se. „Stránský po tom skočil. Tedy je jasný, že veškerý finále zprostředkování teď záleží na mně… budu dost často pryč,“ dodal se zasněným úsměvem.
Konečně bude moci strávit čas s Jitkou. Jeho služební cesty povedou převážně kolem Zderazových. Za tři dny jí skončí neschopenka. V duchu si však nadával za to, že se jí po celou dobu neozval. Sice si ten večer o její telefonní číslo neřekl, ale na to se vymlouvat nemůže. Práce ho, pravda, pohltila víc, než si dokázal představit, ale kdyby si čas udělal, za Jitkou by zajel a mohli zůstat v kontaktu. To se teď změní. Tomáš Novotný při pohledu na kolegův obličej a bloudící oči pobaveně povytáhnul obočí. Petr mu už o Jitce vyprávěl.
„Budeš s ní trávit večery… a nebudete se jen držet za ruce, předpokládám,“ pronesl významně.
„Kamaráde, koukám, že jsem Květu s tím namakaným hovadem potkal včas, viď,“ konstatoval se smíchem. „Vážně nevím, co jsi na ní viděl. Ale to je teď už jedno.“
Petrovi se vždy příčilo rozejít se s dívkou jen přes textovku, ale v tomto případě to udělal bez špetky špatného svědomí. Květa jeho zprávu přijala tak, že se výsledek vlastně pořádně nedověděl. Neodpověděla. Ale Tomášovo sdělení za dva dny ho jen utvrdilo v tom, že mlčení znamená souhlas. Prý ji znovu viděl s jakýmsi svalnatým chlápkem.
„Jitka je…“ Petr se zasmál. „Hele, já už jsem tady dnes vlastně hotovej, a měl bych zajet do toho kostela a k ruině, čeká mě tamější farník a… hergot, vlastně tam má přijet i Stránský…“ Mrknul na hodinky. „Ve čtyři. Úplně jsem na to zapomněl, jsem vůl.“
„Máš plnou hlavu Jíti, Péťane,“ kývnul šéf hlavou a vstal. „Počítal jsem s tím, že tě dnes vykopnu dřív. Protože o té schůzce vím, chtěl jsem ti to jen připomenout. Takže padej, vole, protože jestli si to Stránský z nějakýho důvodu rozmyslí, a ty víš, že toho schopnej je, tak ti dám padáka sám,“ pronesl naoko výhružně a ukázal na Petra prstem.
Ani náhodou. Petr se s úlevou zdvihnul ze křesla a sáhnul po saku. Ač mělo panovat letní počasí, bylo venku chladno, snad poslední ze dnů studené fronty. Cestu do podzemních garáží firmy absolvoval v rekordním čase a brzy se ocitnul na silnici směr výjezd z Prahy. Jakmile skončí jeho jednání na místě, zaparkuje u Zderazových…

Zítra srovnají tu hroznou ruinu se zemí. Náhrobní desky, které tam skladovali, přenesli spolu s farníkem do malé betonové stavby u kostela, již nechal Manureal narychlo postavit pro uskladnění všeho, co ukrývala bývalá fara. Nebylo toho již moc. Přesto se Petr pořádně zapotil a byl vděčný za tekoucí vodu, mýdlo a ručník, které mu v sakristii kostela poskytli. S úsměvem pohlédnul na docela hezký trup mladého farníka, jenž se rovněž potřeboval umýt… páni, kdyby se nedal na cestu celibátu, holky by po něm šílely. Stránský samozřejmě přijel pozdě, snad aby se nemusel zapojit do jakékoli manuální práce, která se dala udělat na místě bez dalších nákladů a průtahů. Spokojeně mlasknul, když shledal, že je zajištěna i možnost vjezdu demoličních vozidel. Vypadá to, že vše, co měl Petr zprostředkovat, je na nejlepší cestě ke zdárnému pokračování investic Manurealu… Bez řečí parafoval dokumentaci, na níž ještě chyběl podpis mezi Manurealem a firmou Petrova šéfa, a v šest hodin večer odjel.
Petr nyní spokojeně zabrzdil na parkovišti Zderazových. Už jsou to skoro dva týdny, kdy tu stál a dotýkal se hebké Jitčiny kůže… S trpkým pousmáním si zopakoval, co řekne na svou obhajobu, že se neozval. Jakápak obhajoba, je blbec. Co nadělá? Jitka to musí překousnout, pokud o něj stojí. Nějak to dopadne. Pohlédnul k oknu, které se tenkrát jediné skvělo temnotou, nyní v něm však tma panovala rovněž. Třeba ještě spí. Vždyť je pořád ještě slabá, a tak určitě odpočívá. Růži, kterou držel v ruce, koupil Petr před chvílí od jednoho ze zaměstnanců Zderazových, ještě to stihnul před místní zavíračkou. Jitka má určitě takové ve své váze v pokoji, byla by škoda, kdyby se netěšila pohledem na vlastní výpěstky. Ale darovaná je darovaná, o tom žádná.
„Vy, pane Petře? Myslela jsem, že se tu objevíte dřív.“
Z budovy zahradnictví vyšla paní Zderazová, tentokrát na jejích rtech hrál milý úsměv.
„Jdete konečně za Jitkou, předpokládám, hodně o vás mluvila.“
„Jo, dobrý večer, paní Zderazová, a omlouvám se, jestli jsem byl minulý týden nepříjemný. Měl jsem o Jitku obavy. Jenže sám jsem to pak podělal, víte,“ ušklíbnul se Petr, „měl jsem se jí ozvat, což jsem neudělal.“
„Což je chyba, ale do toho vám já mluvit nemůžu,“ zasmála se paní Zderazová. „Jitka se sice šetřila, ale ne moc. Ač jsem jí to připomínala, pořád nám chtěla pomáhat. A tak jsem ji každý den nechala, aby něco málo… Právě za ní jdu, neobjevila se na obědě s ostatními.“
„Vy jste ji nechala pracovat? Měla přece neschopenku, sakra! Výslovně jsem vás žádal, abyste…“
„Nekřičte na mě, vždyť vy vůbec…!“
Paní Zderazová se však záhy nadechla a již klidným hlasem pokynula Petrovi, aby ji následoval.
„Nebudeme tu teď na sebe křičet, všechno si řekneme později. Co když Jitka spí? Doma je, to vím.“
Petrovi se náhle zúžil dech. Pootevřené okno pokoje mladé ženy rozhodně o žádném pohybu nesvědčilo. To, jak na majitelku zahradnictví před okamžikem zařval, by muselo probudit každého spáče. Jitka by tak aspoň vykoukla… Paní Zderazová rázně vystoupala po dřevěných schodech na pavlač a vzala za kliku…

Díval se do šálku kávy, jako kdyby něco takového viděl poprvé. Vlastně ani nevěděl, na co hledí, stěží vnímal hlas paní Zderazové, jež se opírala o kuchyňský pult. Zdvihnul k ní oči, až když padlo Jitčino jméno. Od chvíle, kdy odjel pohřební vůz, se tomu snažila vyhnout. Ale uběhly už dvě hodiny. Petrovu přítomnost nikdo neřešil, vždyť věděli, že nakonec odjede sám. Nemohl tady už cokoli udělat, byť v příštích dnech mine toto zahradnictví několikrát. Ovšem jen za pracovním účelem. Jitka je mrtvá.
Když paní Zderazová vkročila do jejího pokoje a vykřikla hrůzou, bylo mu jasné, co se stalo. Dívka ležela na posteli, bílá jako sama smrt, a ve váze na jejím stolku… Ano, to je ona. Růže, kterou jí přinesl do nemocnice, ale již zvadlá, květ smutně skloněný. I ostatní ve váze vypadaly špatně, ačkoli musely být pravidelně zastříhávané a vyživované. Jitka osobně mu vyprávěla, jak o růže pečuje, že jí v pokoji vydrží déle než jinde.
„Ubohá, ubohá Jitka…“ Paní Zderazová byla v obličeji dosud jakoby popelavá, ruce stále na kuchyňské lince a pohled kamsi z okna. „Loni v létě jsem ji pozorovala, jak tancuje na louce za statkem. Jako víla,“ zasmála se tiše se smutkem. „Myslela, že ji nikdo nevidí. Byla tak skromná, a pro ostatní by se rozdala. Všem chtěla pomáhat. Vyčítám si, že jsem ji nechala, i když jsem věděla, jak slabé srdce má, vrozenou vadu. Ale taky byla paličatá,“ zlomil se ženě hlas a setřela si slzy, Petr údivem zdvihnul obočí.
„Věděl jsem, že má slabé srdce, ale to bylo všechno, co mi řekla. Ještě…“ Polknul. „Ještě se mi neodvážila svěřit se vším. Na jednu stranu to chápu, na druhou…“ Odhodil zlostně lžičku na stole. „Sakra, jak dlouho víte o její nemoci a proč jste jí dovolila pracovat, když to měla od doktora přísně zakázaný? Váš muž o tom jistě ví taky, a nechal ji pracovat! Proč, do prdele?“
Petr teď doslova řval, paní Zderazová se však ve svém postoji u linky jen jakoby schoulila. Podobné otázky položil Jitčin přítel za poslední dvě hodiny několikrát, ať k lékařům či ke všem Zderazovým, ale nyní byly konkrétní. A na odpovědi tu byla sama. Jenže Jitčině náhlé krevní sraženině už zabránit nedokázala… Musela si přiznat, že její stav podcenila… Ne, nepodcenila, sama Jitku varovala, a ta si nedala říct. O riziku věděla, ale nedbala na něj… Musí se o své zaměstnance víc zajímat. Co když se něco podobného bude opakovat?
Paní Zderazová propukla v srdceryvný pláč, v němž pokračovala na podlaze u linky, kam sezhroutila.
Petr stisknul víčka. Tohle nechtěl. Když je otevřel, měl i on tvář plnou slané vody.

Co to, kruci, je? Udělali si srandu? Kdo tohle objednal? Zderazovi nebo Jitčini rodiče? Petr znechuceně pohlédnul na starý náhrobní kámen, na němž bylo vyryto Jitčino jméno a životní datumy. Tu desku poznává. Je obrovská, ale nejošklivější a nejtěžší ze všech, s nimiž se nedávno s mladým farníkem mořili. A ta prasklina tady… Měl chuť zajet do zahradnictví a řvát, nebo dokonce někoho praštit. Pořádně. Kurva! Příprav na pohřeb a obřadu se zúčastnit nemohl, odvolali ho hned příští večer do zahraničí místo zraněného šéfa. Tomáš měl dopravní nehodu, a tak jej Petr musel zastoupit na týdenním jednání v Německu. Ta zvadlá kytice tady ke všemu… Až uvidím toho kreténa… Ne, Zderaz ať mi raději nechodí do cesty, honilo se Petrovi hlavou. Když zdvihnul hlavu, spatřil farníka vycházet z kostela v doprovodu ministranta, oba se na moment zarazili. Nato k němu zamířili s vážným, účastným úsměvem.
„Bůh nyní opatruje její duši, byla tak mladá,“ promluvil farník polohlasem. „Pohřeb měla… inu, ono se říká, že pěkný, ale… Její rodina to tak jistě necítila, žádný pohřeb není o pozemské kráse. Prý byla věřící, a tak musíme mluvit o kráse duševní…“
„Pane faráři, víte, já věřící nejsem,“ odkašlal si Petr a zamračil se. „Ale co mě vážně nasralo, odpusťte, je… To jí vážně nemohli věnovat náhrobní desku bez vady? Podívejte se na to!“
Duchovní kapku zčervenal a sklopil oči, jeho ministrant se počal tiše vzdalovat.
„Máte… pravdu. Pochopitelně, nová náhrobní deska není nejlevnější záležitost, ale… když jsem viděl rodiče slečny Králové, rozhodně na mě nepůsobili jako chudí. Byla to jejich jediná dcera, a tak mohli… Hm, myslím, že jsem zaslechnul, že se o nákladech na pohřeb domlouvají se Zderazovými. Nevím nic bližšího, ostatně mi to nepřísluší…“
„Pane Nováku, co vy tady? Za chvíli sem přijede parta zahradníků. Chcete jim snad pomoci?“
Stránského hlas obsahoval srdečné pobavení. Muž právě vystoupil z vozu a vkročil na hřbitov, mířil zjevně za farníkem.
„Pane faráři, rád bych u vás objednal svatbu mé mladší sestry. Víte, je věřící a navštěvuje váš kostel, a tak…“ Duchovní potěšeně kývnul. „Petře, ještě jste mi neodpověděl. Navíc jsem myslel, že jste ještě v Německu,“ ozval se znovu Stránský.
„Ne, včera v noci jsem se vrátil a dnes mám dovolenou.“ Petr se s povzdechem otočil od kostela a podal staršímu muži pravici. „Neměl jsem ještě možnost podívat se za Jitkou,“ řekl tiše.
„Až budete moci, následujte mne do sakristie,“ pokynul farník Stránskému.
„Jistě… Hm, dověděl jsem se od pana Novotného o vaší přítelkyni,“ pokračoval majitel Manurealu k Petrovi. „A je mi to velice líto,“ dodal se sklopením očí. „Ale co pro ni můžete udělat? Jen…“ pohlédnul na květinu na hrobě. „Nosit jí sem čerstvé kytice. Tato je už opravdu na vyhození,“ otočil se k velkému kontejneru u zdi.
„Jo. A dát jí pořádnou desku. Jitce už je to sice jedno, ale mně ne.“
Nalomeným hlasem pak začal panu Stránskému vyprávět o onom jednom dnu, který s Jitkou strávil, a co se později stalo. Mluvil a starší muž mlčel. Petr si cestou domů s údivem uvědomil, že někoho jako Stránského, odtažitého majitele realitní firmy, by rozhodně netipoval jako trpělivého posluchače. Přesto tu pro něj byl právě on. Kdyby se neobjevil, musel by Petr úlevě svých citů zabránit. Jenže někomu to říct musí. O víkendu pojede za rodiči. Svěřil by se jim? Pochopili by jeho náhlý zájem o neznámou dívku s růžemi… a lásku k ní?

Na Petrově pracovním stole se od chvíle, kdy jej před služební cestou opustil, nic nezměnilo. Tedy až na… kopii jakési faktury. Rozhlédnul se, panovalo tu ticho, Tomášova sekretářka ještě nepřišla. Potvrzení o zakoupení zbrusu nové náhrobní desky od renomovaného dodavatele a o objednávce vyrytí a pozlacení Jitčina jména a datumů! Na místě odběratele adresa Manurealu… Odpoledne se přesvědčil sám. Sotva vystoupil s velkou kyticí čerstvých růží u hřbitova, spatřil zcela jiný hrob. Majestátní, a zároveň do jisté míry skromný. Přesně takový, jaký by si přála sama Jitka. To věděl, vždyť se s ní tenkrát v nemocnici bavil i o těchto věcech…
Petr si dřepnul a zavřel oči. V paměti mu náhle naskočila slova, která ho zaujala, když v deseti letech chodili se spolužáky na náboženství. Nedalo jim to sice tenkrát tolik, kolik si představovali jejich rodiče, ale… Slova odpuštění a na konci Amen mu nyní plynula z úst, jako kdyby je nikdy nezapomněl.
Během návratu domů se však u Zderazových zastavil. Parkoviště bylo vozidly zcela zaplněné, ale kousek místa tu našel. Vystoupil a zamknul vůz, snažil se přitom nezdvihnout oči k oknu Jitčina pokoje. Možná už jej obývá někdo jiný… Nechtěl na to myslet. Ze dveří spolujezdce vyjmul kytaru. Tenkrát jeho bezpočet hodin v lidové škole zamluvili, ale ještě v nemocnici Jitce slíbil, že jí někdy zahraje… Nyní vkročil na louku, kde tak ráda tancovala, a usednul do trávy. První tóny, které nástroj vydal, vyzněly sice nesměle, ale tichou píseň, již si Petr připravil, hrál, dokud nepřezpíval všechny sloky…
Konec povídky.

Jeden komentář u “Ostatní tvorba – povídky

  1. Dobře se to čte. Děj je spádný, postavy živé. Opravdu s chutí jsem si přečetla.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *