Překážková dráha Tábora představovala dlouhé U, jehož střed uprostřed louky představoval místo boje o uvolnění cesty do cíle. Průběh a rychlost zdolání trasy sledoval instruktor z vyvýšené meze nad dráhou. Paula se rozběhla a přeskočila první, nízkou překážku, za níž brzy následovaly vyšší. Vyšplhala na nejvyšší, přelezla její okraj a podívala se dolů. Vodní příkop a opětovný pocit závrati. Na mezi nad sebou spatřila instruktora Anthonyho Stylese s tvrdým výrazem a očima na časomíře.
Chlad ji zaplavil po pas. Vzpamatovala se a přebrodila rychle na souš ve formě jemného výsypu. Písek se jí nalepil na celé tělo, i tam, kde byla dosud suchá. V duchu si vybavila Anthonyho tvář, jistě ji právě brázdí obvyklý škodolibý úsměšek. Souš se po několika yardech změnila v bláto, kterému jeho hloubku a konzistenci dodal navíc noční déšť. Další překážka představovala dva nízké tunely, nato konečně dosáhla louky a zamířila k ústí druhé části dráhy…
Jako kdyby vyrostl ze země, cestu Paule zastoupil major Bondy. Pozoroval ji nyní přimhouřenýma očima, na rtech mírný úsměv. Pokročil k ní a zahájil obranu, sotva se pokusila o útok. Vmžiku ležela na břiše s rukou za zády. Jakmile ji však uvolnil, přetočila se rychleji, než čekal. Podrazila mu stabilitu, rázem ležel na zemi on, karta se obrátila.
„Rosewellová… právě jsem vás… podcenil,“ usmíval se skrz bolest.
Na chviličku strnula, a tak promeškala okamžik možnosti úniku. Náhle, nevěděla jak, ležela na zádech a s prudkým oddechováním hleděla do jeho tmavých očí. Překvapením se v první vteřině nezmohla na odpor… V druhé ji zdržel jeho pohled. Usmíval se na ni, ale držel pevně.
„Nejvyšší čas začít se bránit, seržantko,“ pronesl zastřeně. „Nemám sice nic proti tomu, co právě…“
Nedořekl. Paula prudce zdvihla pánev a obtočila nohy kolem velitelova pasu. Překulila se na bok, rychle vstala a dala se na útěk. Proběhla s prudce tlukoucím srdcem kladinou a hravě přeskočila první, úzký příkop. Druhý, široký, zdolala seskokem a opětovným výstupem po zemité stěně. Nato vyskočila na první příčku dlouhé hrazdy a přitahovala se rukama. Cílový pás s černobílými čtverci dosáhla několika skoky.
„Skvělý čas, Rosewellová. Jste sice pořádně zamazaná,“ uchechtl se při pohledu na její vizáž, „ale majorovi jste to nandala,“ smál se Anthony s palcem na stopkách. „Jen jste zbytečně zaváhala před vodním příkopem, škoda tří vteřin. I tak jste zatím nejlepší, leda vás trumfne Chrisová, o čemž pochybuju,“ ušklíbnul se s pohledem přes rameno.
Susan na startovní čáře ho sice slyšela a zpražila nevraživým pohledem, ale zároveň si povzdechla. Na Paulu rozhodně nemá. Vzápětí se jí v očích objevila pomstychtivost. Ukáže Anthonymu, že ji podceňuje.
.
Natankovat a odpočinout si prostě musel. Během cesty si byl jistý, že ho nikdo nesledoval. I tím, že se nedopustil přestupku, za který by ho hledali. Ruce už se mu netřásly, postupně nabýval zpět sebevědomí. Popíjel nyní svou kávu u vysokého kovového stolku. Očima mimovolně zabloudil k vedlejšímu, stála tu dívka s kelímkem v ruce. Usmála se. Věděl, že se ženám líbí, ale v tomto okamžiku… Nemůže si dovolit flirt, musel by se jí jako svědkyně nakonec zbavit taky. Dvě mrtvý holky v jeho vaně stačí… Raději kávu rychle dopil a vrátil se k autu.
Když projel hranicí Liverpoolu, minula jedenáctá dopolední a vysvitlo slunce. Začal si dokonce hvízdat, což mu vydrželo, než mraky jas opět zakryly. Jamesův domek má modrou omítku a zanedbanou předzahrádku. Ví, že stojí do dvaceti minut chůze od přístavu a ob jednu ulici od hostince s přilehlým parkovištěm… Široké stavení s oprýskanou žlutou omítkou, tmavými okny bez záclon a vzrostlé keře na neoplocené ploše u domu přitáhly náhle jeho pozornost. Kdysi se to tu hemžilo lidmi a vozidly… Zabočil do druhé souběžné ulice a pomalu ji projížděl.
Předzahrádka jednoho z domků byla zanedbanější než dřív a člověk, který stál právě ve dveřích, vypadal ještě hůř. Jeho šaty neviděly pračku a kůže mýdlo jistě dlouho. Nejprve příchozího pro alkoholem zkalený zrak nepoznal, ale když se mu připomněl, roztáhla se jeho již téměř bezzubá ústa do šklebu připomínajícího úsměv. Vešli a James zatáhnul závěsy. Po několika minutách už věděl vše, co potřeboval. Zdvihnul sluchátko… Peníze mu do začátku půjčí, pochopitelně jim je bude muset vrátit i s úroky. Do dvou let, ani o den později. Likvidaci jeho vozu a převoz do Ameriky včetně nové identity mu zajistí, ale nebude to hned. James nastavil dlaň pro zálohu… veškerou hotovost, kterou právě měl. Jeho auto zmizelo z ulice ještě ten den.
Když kráčel o deset dnů později po přístavišti, na sobě Jamesovo oblečení, kšiltovku a brýle, napadlo ho, jak mohl v jeho nevětraném domě dosud přežít. Za chvíli se má sejít s někým, kdo ho seznámí s detaily převozu za oceán a předá nové doklady a sim kartu se skrytým číslem. V Americe si najde práci, ale… Sakra, kdo mu dá záruku, že uspěje a půjčku splatí? Dva roky jsou sice dlouhá doba, a zároveň krátká. Nepochyboval, že když peníze nevrátí, půjde mu o krk. Silueta muže, jež se náhle objevila za jedním z přepravních kontejnerů, zdvihla nenápadně ruku…
.
Evidenční kontrola, převzetí vesty a opasku s pouzdrem, ochranných brýlí a sluchátek, nábojů spolu s pistolí a demonstrace jejího bezpečného převzetí a vyjmutí zásobníku. Rutina, na niž je připravovali celý uplynulý týden během hodin teorie. Stály na střelnici pod odpoledním zataženým nebem, z něhož nyní foukalo, v noci mělo začít pršet.
„Před vstupem do Tábora i včera jste absolvovaly psychologické a znalostní testy, v nichž jste se osvědčily pro to, abychom vám svěřili zbraně s ostrou municí. Netrénujeme pod střechou, ale zásadně v terénu a za každého počasí, abyste se naučily rozeznávat, jak přírodní podmínky ovlivňují střelbu a dráhu střely,“ hovořil William Bondy. „V červenci budete trénovat střelbu za ztížené viditelnosti na pátém stanovišti. Je třeba, abyste dovedly odhalit nepřítele i podle nepatrného zvuku nebo pohybu v místě, kde se může skrývat.“
„Nyní se postavte před svůj terč. Jednou rukou vyjměte náboje, druhou zásobník, ten naplňte a vložte do zbraně. Vše musíte zvládnout bez možnosti odložit si cokoli, v terénu vám nesmí upadnout ani zbraň ani střelivo,“ pokračoval Raymond Dylan. „Zbraň držte pevně. Vždy miřte do bezpečného prostoru, nedotýkejte se spoušti v lučíku. Poté zasuňte pistoli do pouzdra.“
„A kdyby terče došly, ne aby vás napadlo nahradit je mnou a Mandy,“ ozvala se Sandra tlumeně.
Při pohledu na jejich široké figury málem vyprskly smíchy, Emilia Graysonová se k nim však nepřidala. Ruce se jí viditelně třásly a obličej měla každou vteřinou bledší. Major Dylan se k ní znepokojeně otočil.
„Jsem hrozně nervózní, ve škole jsem zbraň nepotřebovala,“ zasmála se přiškrceně. „Jenže pak dosadili na místo jejího ředitele chlápka…,“ ušklíbla se a utřela si zpocené dlaně. „Slizkej prevít. Dala jsem výpověď…“
„Představ si, že ten grázl teď stojí tamhle,“ zareagovala s úsměškem Sandra.
Ostatní se zasmáli, když kývla hlavou ke dvacet yardů vzdáleným terčům ve tvaru lidských siluet.
„Naposledy jsem střílela loni na pouti. Pět růží,“ šeptla Rebeka vesele.
„Skvěle, ale to není totéž,“ pousmál se Raymond. „Graysonová, klid. Pokud potřebujete vteřiny navíc, máte je mít… Uvolněný postoj, ruce podél těla,“ pokračoval po chvíli ke všem. „Na můj povel uchopíte zbraň, na další zamíříte. Postoj a zápěstí zpevněné, lokty do stran, ukazováčky míří dopředu…“
Oba velitelé naposledy zkontrolovali přípravu všech šesti klientek i aktuální směr větru. Nato se postavili s dalekohledy za ně a dali pokyn k palbě…
„Rutherfordová, upravte si stabilitu a lokty, téměř každý výstřel vás odhodil dozadu a strhnul zbraň,“ zamračil se William na Soniu po první sérii střelby. „Rozpisem máte daný dostatečný počet návštěv posilovny, to by vám mělo zpevnit svaly. Rosewellová,“ kývnul na Paulu a podal jí i Sonie krabičku s náhradními náboji. „Vysvětlíte Rutherfordové, kde udělala základní chyby. Poté s ní střelbu zopakujete.“
Paula mírně zčervenala, ostatní na ni a Soniu zvědavě pohlédli. Opět ji nepříjemně zamrazilo a vykročila ze svého místa s obavou. Není první ani poslední účastnicí programu s aktivní střeleckou praxí a Amaliinu nevraživost tu jiná viditelně nesdílí, přesto… Zpotily se jí dlaně, Sonia však vydechla úlevou.
„Paulo, sláva nebi, že jsi tu. Připadá mi, že mám místo rukou a nohou rosol. Asi je to i kvůli Dorothy,“ ušklíbla se při zmínce o své spolubydlící. „Snažila jsem se z ní něco vytáhnout, ale jen hulila jednu za druhou a klepala se. Až pak jsem se dověděla, že tu včera totálně pohořela.“
Raymond si v pobavení skousnul dolní ret, Sonie se zatím podařilo vyjmout a znovu nabít zásobník.
„Všechny na svoje místa,“ zavelel před druhou sérií střelby. „Po třetí sérii bude střílet trojice nejslabších, druhá trojice se odebere k instruktáži o kontrole zbraně a jejím rozboru…“
„Ve druhé sérii se vedlo Rutherfordové o poznání lépe,“ zaslechla Paula za sebou. „Byla mnohem jistější. Zasáhla kromě dvou ran obě středové zóny,“ pokračoval spokojeně William. „Máte zásluhy,“ dodal po chvilce tlumeně.
Usmála se, zároveň se jí do tváří vrátila lehká červeň. Na Raymondův povel si připravila ruku k pouzdru, pistoli vyjmula a zamířila.
„Jste skvělá instruktorka. Předpokládám ale, že se po skončení programu vrátíte do Londýna. Mám pravdu?“