Vyjmula z chladničky dvě láhve sektu a poté z kapsy cosi v lesklém papíru. Tania dárky nečekala, a tak jí řasy zaplavily slzy dojetí, jež s dalšími balíčky přibyly, místnost zakrátko rezonovala veselím a cinkotem skleniček opakujících se přípitků. Po nich Paula zhluboka nasála vůni horkého cideru, s nímž se uvelebila u zadního stolku. Přistála na něm po chvíli i sklenice s pivem.
„Diane, nevěděla jsem, že bydlíš s Taniou,“ usmála se Paula.
Diane znovu zdvihla svou sklenici s pivem, nato s nenápadným povzdechem pokrčila rameny. Vypadá to, že se konverzaci nevyhne. Od chvíle, kdy ji Tania představila, rozhodla se udržet si od všech odstup, společenská setkání nemilovala. Na Paulu nyní pohlédla s maximální lhostejností.
„Čau, Paulo, jak je? Víš, že Tanie docela závidím? Mně bylo letos už sedmatřicet. Před jedenácti lety…,“ zasnila se.
„Netipovala bych, že už ti není šestadvacet,“ zasmála se Paula, „s Taniou se od sebe nelišíte.“
„Ne, Paulo, sakra se od sebe lišíme,“ pronesla tiše Diane. „Hm… myslím tím, že ona je plná energie a mezi lidmi je jako ryba ve vodě,“ ušklíbla se vzápětí. „Já jsem zvyklá na samotu. A pokud bych měla celý den prospat, nebránila bych se.“
„Přijede za tebou v srpnu někdo z rodiny?“
„Možná…,“ zadívala se Diane kamsi do světel baru. „Tania je z velký rodiny, má čtyři bratry a tři sestry. Jakmile za ní v srpnu přijedou, požádám Bondyho o jiný pokoj, praskla by mi z nich hlava,“ zasmála se vzápětí uvolněně.
„Kadetky, pamatujte, že ze zítřejších tréninků vás už neomluvím,“ ozvalo se náhle pobaveně ode dveří. „Co se tu vlastně slaví?“
Přítomnost majora Bondyho však nikoho z přítomných nezaskočila. Pokročil k baru, objednal si pivo a otočil se znovu s úsměvem k davu.
„Tania má narozeniny, majore,“ odpověděly Rebeka a Sandra současně.
„V tom případě gratuluju, Flowerová,“ natáhnul k ní ruku.
Stiskla ji a svou sklenicí Guinnesse cinkla o jeho.
„Major Dylan nepřijde?,“ zeptala se dvojčata. „Neříkejte nám, že sem večer nechodí… Podívat se na hezký holky,“ zamrkaly se smíchem.
„Major Dylan dnes opravdu nepřijde, protože chlapy v jeho Táboře někdo hlídat musí,“ zablesklo se Williamovi šelmovsky v očích. „Představte si, kdyby to tak nebylo… Dopadly byste jako Nelly Porterová, neříkejte, že ne. Vidím vám to na očích,“ dodal za pobavení všech přítomných, vzápětí se obrátil k Paule. „Rosewellová, jak se daří vašemu bratrovi? Předpokládám správně, že je právě v zahraničí?“
Paula si náhle uvědomila, že Diane kamsi zmizela. William pokročil k jejich stolku a postavil na něj svou sklenici.
„A…ano, majore, Robert… je právě v Kábulu, snad… hm… daří se mu v rámci možností, to je jasné,“ usmála se s rozpaky. „Těší se na návrat domů, ostatně my všichni.“
„Tuhle práci nezvládne každý, ale váš bratr je vojákem tělem a duší,“ pousmál se a pohlédnul kamsi do prostoru. „Byť jsem ho poznal jen krátce. Před pěti lety v Liverpoolu velel četě dobrovolníků. Zapojili se do pátrání po jednom celostátně hledaném,“ přimhouřil oči William. „Naneštěstí bez úspěchu, Henryho Piersona se jim zaměřit nepodařilo. Nakonec přišel den, kdy jsem ho objevil v přístavišti já… Hm… Poslední, co jsem viděl, bylo, jak utíká. Podařilo se mu uprchnout, ačkoli jsem ho střelil do hlavy. Prohledali lodě, kterými mohl uniknout, jak v Británii, tak v Irsku, ale neobjevili ani stopu. Musel mít dokonalé krytí, jinak už by dávno seděl…,“ odmlčel se. „Když se mi začala střelná zranění hojit,“ pokračoval váhavě, „přijal jsem nabídku plukovníka Mallenowskiho stát se zdejším velitelem… A nelituju toho,“ vzhlédnul opět k Paule.
„Robert nám o svém působení v Liverpoolu nevyprávěl,“ pronesla zamyšleně. „V podstatě o své práci mluví nerad. Nejspíš kvůli mámě, má o něj strach… Se vším, co dosud prožil tam, kde se bojovalo, se zatím svěřil jen tátovi, a ten… Takže vy jste Henryho Piersona zranil,“ zdvihla náhle k majorovi oči a maličko se zamračila. „A on vás.“
William přikývnul.
„Jak vážně?“
Neodpověděl. Všimla si přitom, že dobrá polovina hostů baru už odešla.
„Před pěti lety jsem sloužila teprve krátce, ale vzpomínám si, že kolegové o něm mluvili,“ zapátrala v paměti. „Zabil ve svém bytě v Doveru dvě mladé Afroameričanky.“
„Jejich těla objevili až po týdnu,“ přikývnul opět William, nato se zašklebil. „Omlouvám se, tohle není nejlepší téma před spaním.“
Opětovala mu grimasu. Nato s rozpaky pohlédla na hodinky, cítila přitom na sobě jeho pohled.
„Už je pozdě, měla bych jít,“ pousmála se.
Uvědomila si přitom sílící červeň ve tvářích. Mohlo za to pouze její pití? Williamovy oči vyzařovaly čistě společenský zájem, ale když se odvážila zadívat se do nich… Raději se rozloučila a vykročila se svou prázdnou sklenicí k baru, kde Ornella právě nalévala pivo jednomu z kadetů.
Soniinu spolubydlící zastihla uprostřed dvora s pohledem na hvězdy a cigaretou v ruce. Obláčky kouře směřovaly kolmo vzhůru, aby vzápětí svůj tvar ztratily.
„Paulo, krásná noc, viď.“
„Ano, krásná… Nechce se ti spát?“
Paula se mírně zachvěla a s pažemi kolem ramen vzhlédla k poslednímu kroužku dýmu.
„Přemýšlím o Anthonym,“ odpověděla Dorothy a ohlédla se k velínu.
„Co je s ním? Myslíš instruktora Stylese?“
„Ne, kadeta Anthonyho Ruperta,“ zavrtěla hlavou. „Někoho mi připomíná. Je to… zvláštní. Když jsem se na něj podívala, setkali jsme se očima. Díval se na mě… dlouze…“
„Zamilovala ses do něj,“ zasmála se tiše Paula.
„Ne, to… vážně ne. Je sice moc hezkej, blond a vysokej jako já, ale… mladší,“ zavrtěla zamyšleně hlavou Dorothy, nato se tiše zasmála. „Tania mi nalila panáka většího, než jsem unesla, už v duchu fantazíruju,“ povzdechla si a zadusila cigaretu. „Nevím, jak ty, ale já jdu na kutě.“
Vyhlédnul ze dveří velínu… ještě ji spatřil. Jak jí to má, sakra, říct? Anthony Rupert se nadechnul, a poté vykročil opačným směrem.