Během práce s Blackiem se bolest jejích pohmožděných žeber utišila. Hřebce osedlala a vydala se do jízdárny, následovaná Diane s Houdinim, Rose s Clarisou a Helene s Neronem. Během čištění boxu Paula ke koni tiše mluvila, jeho srst se již leskla a vodu i seno měl doplněné. Konečně přišla chvíle, kdy si jen užívala přítomnost nádherného zvířete a jeho přátelské strkání čenichem. Čas uběhl rychleji, než si stačila všimnout, náhle byla ve stáji jen s… Diane. Cosi se jí zřejmě nedařilo, zaslechla její tlumené nadávky.
„Hej, potřebuješ pomoc?“
„Ne,“ zaznělo odkudsi zdola z Houdiniho stání. „Zvládnu to.“
Vztek v Dianině hlase tomu však neodpovídal.
„Fajn, ale kdybys…“ Paula vyšla z Blackieho boxu.
„Chci mu vyčistit kopyta, ale odmítá spolupracovat,“ pronesla tiše Diane. „Sakra, nevím, co s ním dnes je.“
Hřebec po ní koulel očima. Vždy, ač nejevil známky vyplašenosti, když se pokusila uchopit jej za nohu a zdvihnout ji, ukročil. Paula po chvíli opatrně vešla do boxu a natáhla ruku. Světlovlasá kadetka s povzdechem vstala a podala jí háček.
„Vždyť je moc ostrý, Diane, to Houdini samozřejmě cítí. Podívám se po jiném,“ usmála se Paula.
Náhradní háček na čištění kopyt vyjmula ze zásuvky stolu na konci stáje, ostrý odložila do krabice s nevyhovujícími nástroji.
„Díky,“ ušklíbla se Diane. „Jsi vždy v pravý čas na pravém místě, Paulo?,“ zdvihla od práce hlavu s mírným pousmáním. „Za dobu, co tě znám, mi připadá, že jsi všude, kde se něco děje.“
„Hm… Vážně? Nejspíš… když vidím, že někdo potřebuje pomoc… navíc ode mě čekají, že to budu já, kdo první…,“ zasmála se po chvíli tiše Paula a zavrtěla hlavou. „Myslela jsem, že Bianca a Gloria táhnou za všech okolností za jeden provaz vzhledem k…“
„…jejich barvě pleti?,“ usmála se Diane křivě. „Jo, taky jsem si to myslela. Tyhle… drží obvykle spolu. Ty jsi policajtka, musíš líp než já vědět, jak to vypadá v londýnských ulicích. Agresivita z jejich strany a strach bílých vyjít po setmění,“ pronášela zamyšleně.
Naposledy poplácala Houdiniho, vyšla z jeho boxu a zavřela za sebou.
„Uvidíš, že Bianca s Gloriou se spolu budou zítra bavit, jako kdyby se dnes nic nestalo,“ dodala s úsměškem.
„Všimla jsem si, že je nemáš ráda,“ přikývla pomalu Paula. „Slyšela jsem, co jsi řekla, když se praly. Někdo z nich ti někdy nějak ublížil?“
Obě se vzdálily ke svým botám a přezuly se, Paula k Diane pátravě vzhlédla.
„Ne, mně přímo ne,“ ušklíbla se. „Ale leccos vím, určitý zkušenosti… má kdekdo.“
Paula jí musela dát v duchu za pravdu. Na druhou stranu obecné odsouzení na základě předsudků… Zavrtěla pro sebe hlavou a zamyšleně vzhlédla, Diane však již vstala a bez ohlédnutí vykročila ze stáje.
.
„Víš, že Betsy a Noelovi se má narodit první dítě?“
Linda ležela na své posteli s rozečtenou knihou, Paulino pobavením zdvižené obočí ignorovala. Minula devátá večerní. Po návratu z farmy čekaly Lindu dvě míle běhu, z nichž se vrátila jako tělo bez duše s prohlášením, že od této chvíle ji z postele nikdo nedostane. A s oznámením, že zítřejší den jejího prvního osobního volna bude patřit jen jí… a románu… a kbelíku zmrzliny. Tentokrát nezabralo ani lechtání na chodidlech, Paula se se smíchem zdvihla nakonec sama.
Místnost se sprchami, kam po chvíli nahlédla, vyplňovala hustá pára, myla se tu právě většina klientek z jedničky, kakofonie hlasů a zvuků připomínala úl. Paula dveře opět zavřela a unaveně se opřela o stěnu chodby. Sykla bolestí. Už dávno měla navštívit doktora Browna, kombinace její paličatosti a odporu k lékařským prohlídkám tomu však dosud bránila… Ve sprchách velínu bude prázdno. Ale to by znamenalo znovu se obléknout a přejít dvůr. S tichým zaúpěním vykročila zpět k pokoji…
„Rosewellová, co je vám?“
Vylekaně se obrátila a spatřila za sebou majora Bondyho. Její nestabilita ani sten mu neunikly, dvěma kroky překonal vzdálenost ode dveří svého bytu.
„Majore, dobrý večer, zlobí mě kotník a ve sprchách je úplně plno,“ odpověděla tiše.
Vzápětí si s červení ve tváři uvědomila, jak nelogicky to vyznělo. Dřepnul si a dotknul se jejího nateklého kotníku, nato k ní vyslal nevěřící pohled s příměsí obavy a rozčilení.
„Proč jste si s tím, sakra, nedošla k doktoru Brownovi? Jak dlouho už to trvá?“
„Hm… popravdě…,“ opět jí uniklo syknutí, „nebolí to každý den, ale… Téměř celý měsíc,“ hlesla nakonec tiše. „Ráno… po prvním tréninku zajdu za doktorem…“
„V úvahu nepřichází ani ranní trénink, Rosewellová. Celodenní zdravotní volno. Kdyby tu Philip byl, nařídil by vám ho a já bych s ním jen souhlasil. Potřebujete si pořádně odpočinout,“ vstal opět William.
Zadíval se na dveře umývárny, odkud se stále ozývalo šumění vody bez náznaku, že by jediná dokončila hygienu a uvolnila místo Paule.
„Bude jim to trvat ještě dlouho, co?“ pronesl zamyšleně.
„Asi jo, vydržely by ve sprše týden,“ zasmála se. „Mám štěstí, že se jedná jen o sprchové kouty, ne o vany. Nedostalo by se na mě ani za hodinu.“
William na Paulu zaraženě pohlédnul.
„Dobrou noc, majore,“ šeptla s rozpaky.
Přitáhla si látku blíž k tělu s odhodláním opět vykročit. Bylo jí před ním náhle nepříjemně pouze v županu a s ručníkem přes rameno. „Pojďte se mnou,“ odvětil tiše a uchopil ji pevně za paži. „Měla byste si dopřát něco lepšího než sprchu. Dnes výjimečně.“